Katalog depozitáře Citeraria aneb 555 citer

Jan Folprecht, Ostrava 2014

Úvod

     Soubor citer, který prezentuje tento katalog, vznikal zhruba od roku 1985 až do současnosti, tj. do roku 2013. Od samého počátku byla sbírka koncipována tematicky a to se zaměřením na nástroje vyrobené v českých zemích. Je ale pochopitelné  že, když jsem měl možnost pořídit nějakou zajímavou zahraniční citeru, tak  jsem se tomu neubránil.

     Podnětů vedoucích posléze ke vzniku poměrně rozsáhlé sbírky citer bylo pochopitelně mnoho. Ten první rozhodně byl, když jsem se na podzim roku 1985 z nějakého plakátu dočetl,  že se v Příbrami  konalo Setkání českých citeristů. Do té doby jsem si myslel, tak jako asi většina naší veřejnosti, že citery jsou nějaké prastaré hudební nástroje, na které už dávno nikdo nehraje. Druhého ročníku jsem se již zúčastnil a poznal, že opak je pravdou. O citeře se říká, že má podmanivý tón, což v mém případě bylo vskutku tak a já jsem jí byl tak podmaněn a okouzlen, že od té chvíle jsem se začal o tuto oblast poměrně systematicky zajímat. 

     Tím rozhodujícím podnětem pak bylo, když mne oslovil náměstek ředitele Chebského muzea, pan Dr. Boháč, a nabídl mi možnost uspořádat v tamním městském muzeu výstavu citer. To bylo v létě roku 1987. Vůbec jsem netušil, co to obnáší, doma jsem jich měl tou dobou jen kolem deseti, ale ta nabídka mne zaujala a já jsem svolil. A jak jsme se vůbec seznámili? Bylo to asi tak o rok dříve. Začal jsem totiž jezdit relativně často do Krušných hor, neboť můj zaměstnavatel měl nedaleko Kraslic podnikovou chatu, a já jsem tím pádem měl vhodnou základnu pro pátrání po krušnohorských výrobcích citer. Dr. Boháč pobýval na „Flussberku“, což je stráň nad Luby, resp. dřívějším Schönbachem, a jako tamní rodák a  znalec historie tohoto kraje  tak byl jedním z mých rádců na tipy kam vyrazit za pozůstatky tamní místní tradice výroby citer i za posledními místními citerovými „mohykány“.

    Stěžejní otázkou bylo, jak ale citery na výstavu získat. Nějaké asi půjde zapůjčit od mých kolegů-citeristů. To by ale zdaleka nestačilo. V Praze, kde jsem se narodil a po studiích pracoval ve výzkumném ústavu, byly v dobách totality dva bazary hudebních nástrojů, kde se vždycky pár citer našlo, neboť tvořily doplněk rozmanitého sortimentu. Nebyly drahé – vždyť nabídka zcela převyšovala poptávku, která byla prakticky nulová. Pouze zahraniční návštěvníci toho s výhodou využívali, neboť si tam mohli pořídit takový suvenýr, pro ně mimořádně levně. To by však pro mé účely rovněž nestačilo. Věci dostaly spád ve chvíli, kdy jsem si dal inzerát do novin. Na to mé lakonické a lehce přehlédnutelné sdělení: “sbírám citery“ mi přišlo přes 240 nabídek. Každý víkend jsem potom začal s rodinou objíždět českou kotlinu a seznamovat se s roztodivnými tvary i provedením těchto nástrojů. Co jsem nekoupil, to jsem si alespoň ofotografoval a doma překresloval. Také jsem navštěvoval České muzeum hudby, kde jsem postupně podobně prostudoval celý depozitář s mnoha velmi starými a zajímavými citerami. To vše byla jediná možná cesta, neboť jiná možnost jak se s citerami a jejich minulostí seznámit prakticky nebyla. Odborná česká literatura o citerách vůbec neexistovala a těch pár zmínek v knihách o obecné organologii bylo více než skoupých (a to nemluvím o věrohodnosti informací týkajících se citer). Tak jsem se zvolna začal orientovat ve světě citer  a doma se mi začala pomalu shromažďovat zajímavá a vlastně unikátní kolekce citer, které vypovídaly (svým provedením a svou četností výrobců)  o velmi bohaté historii výroby i užití citer v českých zemích od počátku 19. století až do období druhé světové války. První poznatky o existenci a životě českých citerových klubů mi poskytlo několik vázaných ročníků „Časopisu českých citeristů“ z konce devatenáctého století, které se dochovaly u jedenoho pražského citeristy.

     A tak v létě roku 1987  byla v  Chebském muzeu vskutku otevřena výstava „Citera v Čechách“ (první svého druhu u nás) a ta rozhodně splnila ještě víc, nežli jsem od ní očekával. Věhlasný výrobce citer z Markneukirchenu, pan Adolf Meinel, po zhlédnutí mé výstavy do návštěvní knihy zapsal tato slova: „Výstava přesvědčivě dokládá samostatný a kontinuální vývoj citer v českých zemích.“ A k tomu ještě dodal: Žiji a vyrábím již ve čtvrté generaci citery vlastně jen kousek odtud, v Markneukirchenu, a při tom jsem neměl dosud ani zdání, jaké nádherné a zajímavé nástroje se zde v Schönbachu vyráběly“. Byla to slova, která vystihovala a stvrzovala smysl mého snažení a já od té chvíle jsem si začal věřit, že cíl výstavy se podařilo naplnit.

     Jak ale bylo možné, že mnou odhalená kontinuální tradice výroby citer v Čechách, a zejména rozsah a kvalita výroby v oblasti Schönbachu, zůstala tak dlouho naprosto nepovšimnuta? Důvodem je specifický český sociálně-národnostní vývoj v průběhu celého dvacátého století. České etnikum po první světové válce v afektu vydobyté národní samostatnosti se od zmíněné tradice (tak jako od všeho co připomínalo Rakousko a Vídeň) zcela odvrátilo. To samozřejmě nebyl důvod pro německé etnikum v pohraničí, což však po druhé světové válce vyústilo v to, že citery se tentokrát staly symbolem „sudetoněmecké zrady“ a vůbec všech útrap, které přinesl válečný fašismus a nacismus k nám. Tím se české etnikum definitivně vypořádalo s citerami. Tento názor byl pak přes padesát let živen veškerou odbornou literaturou. Nepravdy a polopravdy v těch nemnohých organologických knížkách jsou zrcadlem sociálně-národnostního klimatu, zmítajícího Evropou celé dvacáté století, a jsou tedy v naší společnosti silně zakořeněny.  

     Další výstavu jsem uspořádal až roku 1996 v Havířově a následný rok ve Frýdku – Místku. To jsem se totiž přestěhoval z Prahy do Ostravy a obě města jsou vlastně součástí souměstí ostravské aglomerace. Výstava se nazývala „Citera, můj nástroj“ a byla v podstatě stejně rozsáhlá (cca 80 nástrojů), jako ta v Chebu.

     Důstojným zakončením těchto aktivit byla velká výstava v Praze na Hradčanech (v Lobkovickém paláci), která pod názvem „Citera v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“ se konala na podzim roku 1987. Díky uvedené lokalitě v našem stověžatém hlavním městě měla výstava velmi početnou zahraniční návštěvnost a vůbec příznivý ohlas.

     Podzim roku 2002 pak znamenal završení dosavadních aktivit v této oblasti, neboť jsem pod téměř shodným názvem: „Citery v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“ otevřel v samém centru Ostravy - na Masarykově náměstí (v prostorách zvaných Citerárium) stálou veřejnou expozici citer. Vystavených přes 140 citer od té doby přesvědčivě dokládá, spolu s obrazovým i textovým materiálem, již zmíněnou bohatost historie citer v našich zemích. Projekt našel v následujících letech uznání a podporu ze strany města i kraje a tak se úspěšně dařilo ve všech vytýčených aktivitách pokračovat (to se bohužel netýká současného stavu).  

     Resultátem mé sběratelské činnosti bylo vydání monografie „Citery v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“, která vyšla roku 2005 v češtině a roku 2010 v němčině. Zde jsou shrnuty všechny mé poznatky, které ve fyzické podobě jsou ke zhlédnutí ve zmíněné expozici Citerária.

     Mnoho dalších citer ale zůstává dál uzavřených ve svých kufřících v depozitáři Citerária. Proto jsem se rozhodl vydáním tohoto katalogu seznámit, nejen tu relativně nepočetnou skupinu evropských citeristů, ale i všechny další, třeba i nahodilé zájemce s kompletním obsahem i rozsahem mého sběratelského úsilí. Sám se přitom za sběratele nepovažuji, ba mám k tomu pojmu odpor, neboť se mi příčí něco shromažďovat jen proto, aby toho bylo co nejvíce. Myslím, že výše zmíněná monografie, kterou jsem mohl napsat právě jen díky sbírání těch němých svědků minulosti a toho, že jsem je dokázal přimět promluvit, je dokladem mého zásadně odlišného pojetí.

V Ostravě dne 15. února 2013                                                            Jan Folprecht

Autor: Jan Folprecht Katalog depozitáře Citeraria aneb 555 citer Vydavatel: Ostravský citerový klub Radegast, Ostrava 2014 Obsah katalogu