Historie citer v Čechách, na Moravě a ve Slezsku

Jan Folprecht

 Úvod

Co se vybaví dnešnímu člověku pod pojmem citera? Řekl bych, že jen málo lidí u nás dnes citeru zná a v takovém případě ji obvykle přisuzují německému etniku. U většiny lidí představa citery vychází z nepochopitelného množství strun a z archaického tvaru navazujícího dojem starobylosti. Mnozí lidé o citeře nemají představu žádnou. Pro všechny tyto tři skupiny lidí vznikla v Ostravě na Masarykově náměstí 20 stálá expozice citer.

Smyslem výstavy je připomenout tento u nás pozapomenutý nástroj a ukázat na pozadí historického vývoje citer bohatou tradici jak výroby, tak i užití těchto nástrojů v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Snahou je také upozornit na to, že hra na citeru u nás ještě nezanikla a stále se rozvíjí.

Soubor vystavených exponátů byl sestaven ze sbírek Jana a Elišky Folprechtových. Mnoho zajímavých podkladů z historie pražských citerových klubů poskytl tamní známý  citerista Jiří Moravec.

Kolik citer ještě dnes leží zapomenuto po našich půdách! Některé také slouží jako dekorace na stěnách chalup či chat. A přitom to není tak dávno, co citera byla rozšířena zrovna tak, jako je dnes rozšířena kytara. Avšak jak rychle, ba až překotně, se rozšířila, tak rychle zájem o ni opadl. Citery je možné ještě leckde objevit, ale širší povědomost o nich víc a víc mizí.

V Čechách bylo pěstování hry na citeru od středověku přirozenou a kontinuální záležitostí. Zejména se její rozvoj a uplatnění projevil u nás, tak jako i v celé střední Evropě, koncem 19. století.  O tom, jak bohatý život a společenské uplatnění měla citera v Českých zemích, svědčí tato stálá expozice. Ukazuje však také, jak po rozpadu rakousko-uherské monarchie se česká národní averze vůči všemu co čpělo rakušáctvím (a to citera vskutku byla) promítla i do vztahu k citeře. Odvrhli jsme ji. České citerové kluby, dříve velmi četné, téměř zanikly. V pohraničí se na ni pochopitelně ale hrálo dál. A tak po roce 1945 se pro nás, tehdy již vcelku logicky, stala symbolem útrap spojených se sudetoněmeckou problematikou a následných útrap druhé světové války. Tento traumatizující vztah přivedl citeru u nás téměř v úplné zapomenutí.

Nejen laická, ale i odborná veřejnost má od té doby mnohé falešné představy, utvrzované bohužel mnohými polopravdami a nepravdami v naší odborné literatuře. Ten nástroj u nás zkrátka doplatil více než jinde na národnostní a politický vývoj, který zmítal Evropou od konce 19. století do poloviny 20. století.

Hra na citeru však u nás nezanikla. V Čechách dnes žije ke dvěma stům lidí, kteří více či méně umí na  citeru zahrát.  Tyto poznatky máme díky nesmírně obětavému vyhledávacímu úsilí, které podstoupil v devadesátých letech 20.stol. Stanislav Kofroň z Příbrami, ředitel školy a školní inspektor v důchodu a následně Doc. Ing. Jan Folprecht, CSc., autor monografie „Citera v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“ a mmj. i této expozice. Nejstarší historii citer v českých zemích probádal a popsal Doc. Dr. Ludvík Kunz, CSc. (a z jeho podkladů je také čerpáno v následujícím textu – viz lit.).

Z podnětu Stanislava Kofroně uspořádalo Okresní kulturní středisko v Příbrami v roce 1985 setkání citeristů ČSSR. Do roku 1989 se toto setkání pravidelně opakovalo v Příbrami se stále větší účastí. Následných pět setkání se konalo pod vedením Jana Folprechta., který jako předseda Klubu pražských  citeristů (založen, resp. obnoven r. 1987) a posléze od roku 1991 předseda Ostravského citerového klubu Radegast se v nové  politické situaci toho úkolu ujal.

Jubilejní 10. setkání (ale bohužel poslední pravidelné) se konalo ve Frýdku Místku r. 1994. Roku 1998 zorganizovali manželé Folprechtovi v Rožnově pod Radhoštěm „I. mezinárodní kongres citeristů“, na který přijelo 150 účastníků z 12-ti zemí světa. Při druhém ročníku ve Vídni (uspořádala  r. 2000 Prof. H. Laister) se ukázalo, že pro mnohé země Evropy, zejména východní, je naše aktivita vzorem. Začíná se ukazovat, že obdobnou a donedávna skrytou tradici hry na citeru lze odkrývat nejen ve všech zemích západní Evropy, ale i v Rusku, Bělorusku, Ukrajině, Polsku, Maďarsku, Slovinsku, pobaltských republikách atd.

Roku 2001 ukončil studium na Konzervatoři města Vídně Michal Müller z Varnsdorfu (žák Prof. Hannelore Laister) a jako první Čech po zhruba sto letech se tak stal graduovaným učitelem hry na citeru. Jelikož navíc prokazuje mimořádnou invenci v hře na tento nástroj, stává se po celé Evropě vyhledávaným interpretem i pedagogem.  Vydal již svůj první, zcela samostatně zkomponovaný a nahraný CD pod názvem Zim.503.

 

Výstavy, které předcházely zmíněné stálé expozici byly všechny uspořádány autorem této stati a byly to tyto:

-         „Citera v Čechách“ roku 1987 v Chebu

-         „Citera, můj nástroj“ roku 1996 ve Frýdku-Místku

-         „Citera, můj nástroj“ roku 1997 v Havířově

-         „Citera v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“ roku 1997 v Praze na Hradčanech

-         Muzeum citer „Citerarium“ (stálá neveřejná expozice) roku 2000 až 2001 v Čeladné

  

Historický nástin vývoje citer

Citera má své kořeny, stejně jako mnoho jiných hudebních i dalších nástrojů ve východní Asii. Starověkým čínským citerovým nástrojem byl čchin. Hraje se na něj dodnes, tak jako i na obdobnou japonskou starověkou citeru koto (menší varianta se nazývá wagon). V Koreji se dodnes hraje zase na nástroje zvané džunadžan či kajagum. V Indii byl prapředkem citer nástroj zvaný vína. Cestu citer z Asie do Evropa dokumentuje turecko-kavkazská forma citery čatchan. Ale i v Africe existují obdobné typy citer, jako např. citera totombito v Kongu.

Prapředky citer ve starověké Evropě byly lyry a harfy. Ve starověku i ve středověku se pojmem citera rozuměl často jakýkoliv drnkací nástroj (psalterium, chrota, ala, loutna, theorba, kytara, cetara atp.). Například citera, zachycená graficky v knize J. A. Komenského „Orbis sensualium pictus“ vyhlíží jako menší loutna.

Ze zařazení citer v soustavě strunných nástrojů (chordofonů) vyplývá, že jde o nástroje  blízce příbuzné kytaře (což napovídá i sám název, který pochází z řeckého kithara, jež vzniklo z chaldejského slova kethar).

Uvádí se, že v Evropě se citera začala používat zhruba ve druhém století n.l. Ve 13. až 15. století se v evropském instrumentáři používaly různé formy citery zvané cetera, psalterium, české křídlo a podobně. Obdobnou formu má arabský kánún, perský santir či pozdější ruské gusle. Ve východní Evropě se rozšířily další podobné bezhmatníkové typy citer, zvané v Lotyšsku kunkles, v Litevsku kankles, v Estonsku kammel a ve Finsku kantele.

Ve střední a severozápadní Evropě se rozšířily spíše hmatníkové a kombinované typy citer (ale také ukrajinské bandury jsou citerové nástroje kombinovaného typu).

Představitelem hmatníkových citer je šajtholt, na který se hrávalo v Rakousku a Bavorsku. Šajtholt byl zachycen v knize Michaela Praetoria „Theatrum Instrumentorum“, vydané roku 1620. Vedle něj jsou zachyceny i různé cimbály, na které se však také drnkalo prsty jako na bezhmatníkové citery.

Ke kombinovaným typům citer (tj. s dvojím hracím polem) patří v Čechách a na Moravě kobza, v Holandsku balk, ve Švédsku hummel, v Dánsku langspil a v Norsku langleik (také již zmíněný šajtholt míval kombinované provedení). Tyto typy citer měly převážně podlouhlý hranolovitý trup, používaly obvykle dvě (nebo dvě zdvojené) hmatníkové struny laděné na jeden tón, hmatník byl diatónický s přibližně 14 pražci a doprovodné struny v počtu zhruba 3 až 8 byly laděny do základního akordu. Hrálo a hraje se na ně seříznutým brkem.

Kobza je v českých zemích nástrojem starodávným. Byl užíván v hudbě vážné, ale zachoval se jako nástroj lidový. První dochovaný záznam o kobze je ze 14. století a první její popis pochází od J. A. Komenského z roku 1964. Z roku 1970 pochází nákres kobzy od hraběte Jana Rudolfa Sporcka. Hmaty melodie se prováděly pomocí krátkého dřívka v levé ruce, na struny se trsalo seříznutým husím brkem. V Čechách se dochoval tento typ v řadě různých provedení.

Hráč na kobzu – „kobzáň“, tuška, tuš a akvarel na papíře, 1929

Jan Kobzáň (1901 – 1959)

Zhruba v letech 1650 až 1750 se hranolovitý tvar trupu zkrátil a esovitým vyboulením rozšířil (proto se u nás říkalo těmto citerám břichatky) a hmatníkové struny se začaly ladit do dvou tónů (a-d). Vznikly trsací citery, jejichž představitelé jsou již zmíněné středoevropské a severozápadoevropské citery. Typickým příkladem je tzv. maďarská citera, která se dodnes vyrábí a užívá. Hmatníkové struny má sice vyladěny na jeden tón, ale hmatník má dvě diatónické stupnice, které se vzájemně doplňují na chromatickou. Hraje se na ní jako na kobzu. Tyto citery se staví a používají i na jižním a jihovýchodním Slovensku. Z dochovaných starých výrobků byl jeden signován Ondrejem Jergo Simunkinem v roce 1800 (v expozici jsou nástroje zcela obdobné, ale soudobé).

K přerodu na tzv. drnkací citeru začalo docházet koncem 18. století. Tehdy se začalo přestávat používat trsátka a zavedl se kovový prstencový nehýtek na palec. Změna spočívala v tom, že se zvětšil počet doprovodných strun a také hmatníkové struny se rozšířily o třetí strunu g. Drnkací citery se vyráběly ve dvou různých formách, jako tzv. salzburský typ (starší) a mittenwaldský typ (mladší, tvarově vycházející z kytary).

Nejstarší zachovaná a datovaná drnkací citera je z roku 1773 a jejím autorem byl Anton Rehrer. Je to typ citery salzburské. Poněkud jednodušší výrobek je znám z Mnichova. Je z roku 1800 a jeho výrobcem byl Franz Kren.

Přechod na drnkací způsob hry byl pozvolný a klikatý, o čemž svědčí četné typy, dochované v Muzeu české hudby v Praze. Často lze obtížně určit, zda jde o typ citery trsací či drnkací.

Z nejstarších drnkacích citer české výroby je znám výrobek Antonína Mitáše (Mitteise) z Litoměřic (žák Stauffera ve Vídni) a Bernarda Berkmajera (Bernhardta Berkemeyera) z Jihlavy. Oba nástroje pochází z počátku 19. století.

Drnkací citery ze začátku 19. století byly ale stále ještě omezeně použitelným nástrojem. Byly uzpůsobeny ke hře jen ve třech tóninách, ostrunění doprovodných strun nebylo ještě systematické a každý hráč si je ladil podle svého uvážení. Taková byla i citera, na kterou hrával proslulý vídeňský virtuos Johann Petzmayer (1803-1884). Od dob jeho působení se termínem citera (bez přívlastku) rozumí výhradně strunný drnkací nástroj s dvojím hracím polem (hmatník a volné struny), jehož struny jsou uspořádány souběžně s plochým, esovitě vykrojeným trupem (na rozdíl od harfy, která má struny kolmo na resonanční skříň). Ke hře se užívá obou rukou.

Teprve když Nicolas Weigel (1811-1878) zavedl roku 1838 chromatický hmatník (tehdy se již používaly 4 hmatníkové struny) a použil kvarto-kvintové ladění doprovodných strun v kompletním rozsahu 2 oktáv, byl učiněn rozhodující krok k ustavení standardního typu citery. Citera se stala nástrojem, který mohl hrát v jakékoliv tónině. A protože Weigel zavedl i jednotnou notaci v houslovém a basovém klíči, to vše umožnilo začátkem druhé poloviny 19. století ten úžasně prudký rozmach a popularitu citer.

Světově proslulým výrobcem takto laděných a ostruněných citer se stal Anton Kiendl, který v roce 1843 založil ve Vídni továrnu na hudební  nástroje. Typ tzv. koncertní citery začal vyrábět v Mnichově jako první roku 1862 Max Amberger (zal. 1860).

Centry výroby citer se stávaly Vídeň a Mnichov, neboť brzy se zde objevili další významní výrobci citer – ve Vídni např. Ignatz Johann Bucher (zal. 1816),  později např. Michael Novy (později Franz Novy), Ludwig Reisinger (zal. 1887), Karl Kiendl, bratři Kirchnerové (zal. 1871), Karl Kirchner (zal. 1891). V Mnichově patřili ke starým výrobcům Ignaz Simon, Georg Tiefenbrunner (zal. 1842) – zhotovitel první altové citery, Johann Haslwanter (zal. 1852) – Simonův švagr. Jejich neméně významnými následníky byli Xaver Thumhardt, Igatz Roider (zal. 1809), August Keller (zal. 1892 a Hermann Hauser (zal. 1908) – dříve Amberger.

Dílny výrobců citer vznikaly ale i v jiných rakouských a německých městech. Tak např. z Mittenwaldu byli známi Neuner a Hornsteiner (zal. 1750) aj. A. Baader (zal. 1970). Slavným výrobcem v Grazu byl Johann Jobst (zal. 1882), který zavedl poprvé hlavový resonanční otvor, v Pasově to byli Georg Heidegger a Johann Hornsteiner (zal. 1848), v Linci Eduard Heidegger (zal. 1870) – velkovýrobce citer systému Huber, v Řezně Xaver Kerschensteiner (zal. 1832), ve Stuttgartu Robert Barth, ve Steyeru Engelbert Kaltenbacher, v Norimberku bratři Gunzelmannové (zal. 1840) – výrobci citer s kovovým rámem.

Dílny výrobců citer dnešního standardního typu přirozeně vznikaly začátkem druhé poloviny 19. století také v Čechách, Duryňsku a Sasku. Jednou z nejvýznamnějších oblastí výroby citer se stalo jižní podhůří Krušných hor. Je to oblast s velkou tradicí výroby hudebních nástrojů. Hlavním centrem na německé straně Krušných hor byl a vlastně stále ještě je Markneukirchen. Výrobky od mistrů jako je Adolf Meinel (zal. 1861) – dnes Adolf Meinel ml. s dcerou Ulrikou či Oskar Voigt (zal. 1865) – později Kurt a Günter Voigt jsou považovány za jedny z nejlepších. Z řady dalších možno uvést alespoň Emila Schustera (zal. 1865) – později Wilhelm O. Schuster, Ernesta R. Gliera a na ně navazuje i dnešní pokračovatel v tradici Horst Wünsche.

V současnosti je nejprogresivnějíšm výrobcem Ernst Volkman (rodák z Luhů), který zavedl v Ingolstadtu výrobu velmi žádaných citer, jejichž trup vychází z tvaru středověkého psalteria, tj. tzv. psalteriových..

 

Ještě je třeba se zmínit o tzv. bezhmatníkových  citerách, které se později, právě na základě popularity standardních citer, také rozvinuly do mnoha variant (tzv. akordové citery). Akordové citery jsou sice nástrojem libozvučným, ale málo funkčním. Nemožnost modulace tónů a volby libovolné tóniny je předurčuje k použití pro mládež. Rovněž hmatníkové citery smyčcové, jejichž provedení je připisováno Johannu Petzmayerovi (r. 1823 – tzv. srdcový typ), zůstaly na okraji zájmu.

 

Výroba citer v Čechách

O počátcích výroby citer v Čechách nemáme bezpečné doklady. Je však pravděpodobné, že různé typy citer, které se v našich zemích používaly, měly zde také své výrobce. Nepřímým důvodem pro takovou úvahu je dějinná skutečnost, že země koruny české lákaly od dob posledních Přemyslovců množství vynikajících řemeslníků. Bohatství Čech, jejich významná poloha v Evropě a skutečnost, že Praha byla v dobách Lucemburků a prvních Habsburků i sídelním městem císařství, to jsou přirozené důvody rozvoje nejen interpretačního, ale i instrumentačního hudebního umění.

Konkrétním dokladem podoby používaných středověkých citer u nás je např. list č. 18 v passionálu abatyše Kunhuty z roku 1320, na němž jsou zachyceny podoby harfy, českého křídla, fidule a cetery. Citerovým typem je nejen tehdejší centera, ale vlastně i české křídlo (známé tehdy v Evropě pod názvem ala bohemica).

Pečlivý historik Zikmund Winter dokládá z 15. století v Praze jména některých citárníků, a sice Václava Motýla na Starém Městě Pražském (roku 1456), jiného přímo na Staroměstském náměstí (r. 1463) a konečně citárníka Mikuláše na Novém Městě Pražském (r. 1478).

Z přelomu 18. a 19. století jsou známi svými výrobky citer již zmínění Antonín Mitteis v Litoměřicích a Bernhard Berkemeger v Jihlavě (zhotovitel pian a všech strunných nástrojů). V jedné soukromé sbírce je dochována citera neznámého českého výrobce, datovaná 4. května 1804. Je bohatě vyřezávaná. V druhé polovině 19. stol. byl v Litoměřicích znám houslař a citerář Josef Rudolf Lenhardt. V Mariánských Lázních byl významným výrobcem Hans Haubner. Vyráběl velmi kvalitní harfové citery specifického tvaru a provedení, které však nenašly následování.

Nejvýznamnější oblastí výroby citer u nás byla však oblast české strany jižního podhůří Krušných hor, a to zejména města Luby, Plesná a Kraslice. Tato města byla již před sto lety známa tradiční výrobou strunných i dechových nástrojů.

Výrobu citer na Lubsku nelze oddělovat od výroby ostatních nástrojů. Lubsko proslulo především výrobou houslí. Předpokládá se, že první výrobci hudebních nástrojů se zde usadili v druhé polovině 16. století. Nejstarším dochovaným nástrojem lubské provenience je viola od Johanna Adama Pöpela z roku 1664. V 18. století je doložen houslař Eliáš Placht (nar. kol. roku 1690), který je považován za zakladatele houslařské rodové dynastie Plachtů. Ti se zasloužili o trvalý novodobý rozvoj houslařství v Lubech. Dalšími významnými houslařskými rody byly rody Sandnerů, Hoyerů a Schusterů (se všemi těmito jmény se lze setkat i jako s výrobci citer).

Do konce 18. století byly dělba práce při zhotovování strunných nástrojů téměř neznáma a mistři zhotovovali své nástroje kompletně. Začátkem 19. století měl lubský cech houslařů kolem 55 mistrů. V polovině 19. století však vlivem poptávky dostala výroba hudebních nástrojů v Lubech průmyslový charakter. Specializace a dělba práce vytvořila řadu samostatných profesí. Tak došlo ke vzniku větších dílen s úzce specializovaným výrobním programem. Větší výrobci zprostředkovávali výrobu od drobných subdodavatelů. Roční produkce houslí, violoncell a kontrabasů na Lubsku byla na tehdejší dobu enormní a představovala zhruba 100 až 150 tisíc kusů. Rozsah výroby převyšoval německá střediska Mittenwald a Markneukirchen, avšak přesun ke kvantitě znamenal ústup z kvality.

Citery na Lubsku se začaly vyrábět údajně kolem roku 1840. Prvními doloženými výrobci jsou však až houslaři Anton Schäffer (nar. 1834, vyučil se ve Znojmě, zemřel roku 1896) a Martin Stingl (vyučil se ve Vídni, vyráběl v letech 1860-1890).

Kolem roku 1870 se vyrábělo na Lubsku zhruba 100 ks citer týdně, tj. 5000 ks ročně. V roce 1897 je uváděna výroba cca 7000 ks citer ročně (v seznamu společenstva je uváděno 14 výrobců citer). Snad nejspolehlivější údaje jsou z roku 1905, kdy je doložena roční výroba 3000 ks citer. Pro srovnání uveďme, že tehdy byla na Lubsku roční výroba kytar 2000 ks a mandolin 1000 ks. V seznamech pro tu dobu je uvedeno 12 mistrů – výrobců citer, 12 pomocníků a 1 učeň (byli to výrobci: Josef Deistler, Josef Fuchs, Josef Goth, Josef Habermann, Johann Hannabach, synové J. F. Hoyera, Richard Künzl, Karel Loos, Anton Petzl, Johann Raab, Franz Siebenhünner a Hermann Trapp). Vzhledem k uvedenému způsobu výroby se však na uvedených výrobních počtech podílela více nebo méně vlastně většina řemeslníků, pracujících při výrobě hudebních nástrojů.

Nejvýznamnějším výrobcem citer nejen v Lubech, ale v celých Čechách se stal Anton Bräuer. Jeho nástroje se svou kvalitou provedení i zvuku řadí k nástrojům od nejslavnějších výrobců. Dílnu založil roku 1896 a kolem roku 1920 zaměstnával jeho závod až 30 dělníků. Byla to nejen nejlepší, ale i největší specializovaná výroba citer. Ve dvacátých letech nabízela tato firma 9 modelů ve 46 provedeních (od laciného typu Euphonia až po špičkové typy Perfekta – harfové koncertní citery s překříženými kontrabasovými strunami).

Dalšími známými výrobci citer v Lubech byli Johann a Václav Hannabachové (zal. 1872), Adolf Osmanek – strunař (zal. 1850), František Boček (první český houslař a obchodník v Lubech), Josef, Rudolf a František Siebenhünnerové (zal. 1892) – známí typem Triumph s dvojitým resonančním dnem, Hermann Trapp (zal. 1878), Vincenc Müller (zal. 1873) – známý typem Apollo s dvojitým resonančním dnem.

Ještě v roce 1924 jsou uváděni v Lubech tito výrobci citer: Anton Bräuer, Václav Hannabach, Franz Hirsch (zal. 1911), Josef Siebenhünner, Hugo Wettinger (zal. 1911), Johan Ludwig Buchner (založ. 1890-30 dělníků) a Hermann Trapp (60-80 dělníků).

Výrobce z Kraslic reprezentují zejména Anton Hüller, Wilhem Riedl, Josef Seidl (zal. 1856), Josef Michl a Adolf Vogl (zal. 1883).

Výrobce z Plesné reprezentují: Adolf Barth, Reinhold Geipel (zal. 1863) – později synové Reinholda Geipela znýmí typem Sonora, Karl Stübiger (zal. 1892), Adolf Paesold (později Flügelnell) atd. Specifickým výrobcem citer byl v Mariánských Lázních Jan Haubner. Jeho nástroje měly náročný tvar trupu.

Z mimokrušnohorské oblasti byla u nás významná výroba citer v Praze. Byli to zejména výrobci: Josef Wolf (první a nejstarší továrna na hudební nástroje s parní pilou – zal. 1821), bratři Šámalové (později Karel Šámal – zal. 1835) – měli v Praze zastoupení vídeňské fy bratří Kirchnerů, Karel Votava, František Meyer, Václav Langmajer (založ. 1899), Josef Vojta a Jiří Hradecký (zal. 1901). V Děčíně to byli např. výrobci František Breite či Leo Schmidt.

Jak už bylo uvedeno, citery vyráběli i prodávali často mnozí houslaři. Z mimokrušnohorských to byl zejména František Ladislav Prokop (1843-1913) pocházející ze staré houslařské rodiny v Chrudimi. Jeho česká dílna na hudební nástroje byla založena na roku 1820. F. L. Prokop dodával široký sortiment typů citer. Kolem přelomu století dodával i v té době špičkové typy harfových citer s kytarovým trupem a struníkem – typ Arion. Výrobky od fy Prokop jsou u nás spolu s citerami od fy Bräuer nejčetnější.

Dalšími známými dodavateli citer mezi houslaři byli Josef Kliment (1830-1914) v Brně, Ferdinand Lantner (1833-1906) – zal. 1862, a jeho syn Bohuslav (1862-1917) v Praze, Benjamin Patočka (1864-1931) v Jičíně (zal. 1888), Bohuslav Boček (1874-1949) v Praze na Smíchově (vyučil se ve Vídni u Václava Fischera, pracoval nejprve u Františka Hovorky ve Vídni, potom u svého bratra v Lubech a osamostatnil se roku 1905), Alois Bittner (1880-1950) na Kladně (osamostatnil se roku 1909, předtím pracoval u Jindřicha Zazvonila), Jiří Krywalski v Těšíně a další.

Popularita citer byla tak velká, že poptávku po nich bylo možno uspokojit jen pomocí mnoha bezejmenných výrobců korpusů. Známé firmy výrobců (mnohdy ani citery nevyráběly) a dodavatelů hudebních nástrojů objednávaly proto své typy u subdodavatelů a svým firemním štítkem pak garantovaly kvalitu provedení. Je to na Lubsku velmi častý případ, tak vyráběli např. Jan Bašta, bratři Plachtové aj. V Kraslicích to byli např. Wilhelm Riedl, Emanuel Hüller, Josef Michl a syn aj. V Plesné Karl Stübiger či Richard Schuster, v Oloví např. fa Richard Gareis a v Krajkové Anton Schrotter. V Brně zaměstnávala známá firma Josef Lídl kolem dvou výrobců citer (resp. mistrů houslařů) z Lubska, v Plzni byl významným dodavatelem citer Stanislav Brázda (zal. 1906).

Kromě toho existovala řada domácích zhotovitelů, kteří své výrobky prodali buď přímo zákazníkům, nebo prostřednictvím podomních prodavačů, tj. překupníků. Při hromadném způsobu výroby hudebních nástrojů, tak jak byl provozován na Lubsku, není divu, že to byl četný případ. Výroba citer byla také častá forma výdělku v zimním období v odlehlých horských oblastech. Dotyčné citery nemají pochopitelně ani firemní štítek ani značku výrobce a jejich kvalita je značně proměnlivá (kvalita materiálu).

Vyjdeme-li z uvedených výrobních čísel a přihlédneme-li k období výroby jednotlivých firem, lze velmi střízlivě odhadnout počet u nás vyrobených citer na 150 až 250 tisíc kusů. O tom, jak je ten který druh u nás rozšířen svědčí výsledky statistického šetření vzorku 200 citer. Zachovalé citery v ČSR jsou z 90% standardního typu a ostatních 10% jsou tzv.citery akordové (ty se v Čechách vyráběly jen omezeně). Ze standardních citer je 40 % značeno domácími výrobci či distributory a 45 % je neznačených (převážně je lze považovat též za domácí provenienci) Zbylých 15% jsou výrobky zahraničních firem, převážně od rakouských mistrů Kiendla, Heideggera, Kirchnerů a Jobsta.

 

Hra na citeru v Čechách

Prvá písemná zmínka o hře na citeru (v širším slova smyslu) je zpočátku 12. století (Vincentius). Počínaje pak druhou polovinou 14. století je ve starém českém písemnictví zmínek o hře na citery (kobzy) celá řada. Záznamy z 16. století svědčí o tom, že kobzy (resp. kobosy) byly nástroje lidové. Až do 18. století byla hra na citeru pěstována především v oblastech horských a podhorských. Tam totiž svým charakterem nejlépe vyhovovala hudebnímu využití obyvatel těchto odlehlých a roztříštěně osídlených oblastí.

Jako jeden z českých citeristů minulého století jmenovitě známý byl František Dvořák (1814-1894), otec hudebního skladatele Antonína Dvořáka. Ví se o něm, že pro citeru i svou živnost zanedbával. Chodil s citerou hrát na Kladensku po hospodách a též hře na citeru vyučoval. Citera byla u Dvořáků nástrojem rodinným – i jiní členové na ni hrávali.

O rozvoj českého citerového dění se zasloužili zejména Karel Cibula (1865-1926). Oba bratři se stali vlastně zakladateli české citerové hudby. Pocházeli z havířské rodiny z Buštěhradu. Byl to snad vliv Františka Dvořáka, který je svou hrou již v dětství okouzlil tak, že hře na citeru zasvětili celý svůj život. Karel Cibula vystudoval Český polytechnický ústav a pracoval pak jako inženýr na pražském magistrátě. František Cibula absolvoval pražský učitelský ústav a jako učitel, později řídící, vystřídal několik škol na Kladensku (Dřínov, Mšecké Žehrovice, Stochov, Řevničov, Srby). Spolu samostatně i s jinými sestavili několik českých škol hry na citeru, zkomponovali mnoho skladeb pro citeru a ještě více vydali transkripcí.

Koncem druhé poloviny 19 století začalo být pěstování citerové hry spojováno s klubovou společenskou činností. Jelikož rozmach citerového muzicírování spadá do období vzepětí české společnosti v boji o národní samostatnost, není divu, že tak jako vznikaly kluby citeristů např. ve Vídni, začaly vznikat i v Čechách a zejména v Praze. České kluby citeristů byly projevem národního vědomí a národních tradic.

První český klub citeristů byl založen v Praze roku 1875. Po roce 1886 začaly pak kluby vznikat ve všech obvodových městech (dnes čtvrtích) Prahy i v mnoha dalších českých městech. Svědčí o tom následující neúplný přehled:

První pražský klub citeristů	zal.	1875
Hudební spolek citeristů v Jindř. Hradci		1878
Klub citeristů v Praze – Holešovicích		1886
Klub citeristů na Smíchově		1888
První klub citeristů v Karlíně
(později Klub citeristů a tamburašů v Praze)		1889
Klub citeristů na Král. Vinohradech		1889
Klub citeristů ve Vršovicích		1891
Klub Českých citerista v Praze VII		1891
První klub citeristů na Žižkově		1893
První klub citeristů v Plzni		1894
První klub citeristů ve Slaném		1894
První klub citeristů v Novém Strašecí		1894
Klub citeristů na Kladně		1896
Klub citeristů v Turnově		1896
Vzdělávací klub citeristů v Brně		1899-1903
Klub citeristů a mandolinistů v Praze-Libni		1902
Klub citeristů a mandolinistů Praha-Letná		1903
Klub citeristů v Mladé Boleslavi		1903
I. klub českých citeristů a mandolinistů v Brně		1907

Klubový život se odehrával v pronajatých restauračních sálech na pravidelných schůzkách. V klubech se systematicky vedla výuka a pěstovala se společná hra. Pořádala se četná vystoupení, na něž se vydávaly tištěné programy. Na koncertech a večírcích se hrála vážná hudba i upravené lidové písničky, s oblibou se provozovaly oblíbené operní a operetní skladby od soudobých českých i cizích hudebních skladatelů. Skladby od Karla nebo Františka Cibuly skoro nikdy na programech nechyběly. Oba byli tak uznáváni, že snad každý český klub citeristů jim přidělil čestné uznání.

 

Statistický vývoj struktury koncertního repertoáru pražských citerových klubů začátkem 20. století