Historie citer v Čechách, na Moravě a ve Slezsku

Jan Folprecht

Úvod

Co se vybaví dnešnímu člověku pod pojmem citera? Řekl bych, že jen málo lidí u nás dnes citeru zná a v takovém případě ji obvykle přisuzují německému etniku. U většiny lidí představa citery vychází z nepochopitelného množství strun a z archaického tvaru navazujícího dojem starobylosti. Mnozí lidé o citeře nemají představu žádnou. Pro všechny tyto tři skupiny lidí vznikla v Ostravě na Masarykově náměstí 20 stálá expozice citer.

Smyslem výstavy je připomenout tento u nás pozapomenutý nástroj a ukázat na pozadí historického vývoje citer bohatou tradici jak výroby, tak i užití těchto nástrojů v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Snahou je také upozornit na to, že hra na citeru u nás ještě nezanikla a stále se rozvíjí.

Soubor vystavených exponátů byl sestaven ze sbírek Jana a Elišky Folprechtových. Mnoho zajímavých podkladů z historie pražských citerových klubů poskytl tamní známý  citerista Jiří Moravec.

Kolik citer ještě dnes leží zapomenuto po našich půdách! Některé také slouží jako dekorace na stěnách chalup či chat. A přitom to není tak dávno, co citera byla rozšířena zrovna tak, jako je dnes rozšířena kytara. Avšak jak rychle, ba až překotně, se rozšířila, tak rychle zájem o ni opadl. Citery je možné ještě leckde objevit, ale širší povědomost o nich víc a víc mizí.

V Čechách bylo pěstování hry na citeru od středověku přirozenou a kontinuální záležitostí. Zejména se její rozvoj a uplatnění projevil u nás, tak jako i v celé střední Evropě, koncem 19. století.  O tom, jak bohatý život a společenské uplatnění měla citera v Českých zemích, svědčí tato stálá expozice. Ukazuje však také, jak po rozpadu rakousko-uherské monarchie se česká národní averze vůči všemu co čpělo rakušáctvím (a to citera vskutku byla) promítla i do vztahu k citeře. Odvrhli jsme ji. České citerové kluby, dříve velmi četné, téměř zanikly. V pohraničí se na ni pochopitelně ale hrálo dál. A tak po roce 1945 se pro nás, tehdy již vcelku logicky, stala symbolem útrap spojených se sudetoněmeckou problematikou a následných útrap druhé světové války. Tento traumatizující vztah přivedl citeru u nás téměř v úplné zapomenutí.

Nejen laická, ale i odborná veřejnost má od té doby mnohé falešné představy, utvrzované bohužel mnohými polopravdami a nepravdami v naší odborné literatuře. Ten nástroj u nás zkrátka doplatil více než jinde na národnostní a politický vývoj, který zmítal Evropou od konce 19. století do poloviny 20. století.

Hra na citeru však u nás nezanikla. V Čechách dnes žije ke dvěma stům lidí, kteří více či méně umí na  citeru zahrát.  Tyto poznatky máme díky nesmírně obětavému vyhledávacímu úsilí, které podstoupil v devadesátých letech 20.stol. Stanislav Kofroň z Příbrami, ředitel školy a školní inspektor v důchodu a následně Doc. Ing. Jan Folprecht, CSc., autor monografie „Citera v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“ a mmj. i této expozice. Nejstarší historii citer v českých zemích probádal a popsal Doc. Dr. Ludvík Kunz, CSc. (a z jeho podkladů je také čerpáno v následujícím textu – viz lit.).

Z podnětu Stanislava Kofroně uspořádalo Okresní kulturní středisko v Příbrami v roce 1985 setkání citeristů ČSSR. Do roku 1989 se toto setkání pravidelně opakovalo v Příbrami se stále větší účastí. Následných pět setkání se konalo pod vedením Jana Folprechta., který jako předseda Klubu pražských  citeristů (založen, resp. obnoven r. 1987) a posléze od roku 1991 předseda Ostravského citerového klubu Radegast se v nové  politické situaci toho úkolu ujal.

Jubilejní 10. setkání (ale bohužel poslední pravidelné) se konalo ve Frýdku Místku r. 1994. Roku 1998 zorganizovali manželé Folprechtovi v Rožnově pod Radhoštěm „I. mezinárodní kongres citeristů“, na který přijelo 150 účastníků z 12-ti zemí světa. Při druhém ročníku ve Vídni (uspořádala  r. 2000 Prof. H. Laister) se ukázalo, že pro mnohé země Evropy, zejména východní, je naše aktivita vzorem. Začíná se ukazovat, že obdobnou a donedávna skrytou tradici hry na citeru lze odkrývat nejen ve všech zemích západní Evropy, ale i v Rusku, Bělorusku, Ukrajině, Polsku, Maďarsku, Slovinsku, pobaltských republikách atd.

Roku 2001 ukončil studium na Konzervatoři města Vídně Michal Müller z Varnsdorfu (žák Prof. Hannelore Laister) a jako první Čech po zhruba sto letech se tak stal graduovaným učitelem hry na citeru. Jelikož navíc prokazuje mimořádnou invenci v hře na tento nástroj, stává se po celé Evropě vyhledávaným interpretem i pedagogem.  Vydal již svůj první, zcela samostatně zkomponovaný a nahraný CD pod názvem Zim.503.

Výstavy, které předcházely zmíněné stálé expozici byly všechny uspořádány autorem této stati a byly to tyto:

-         „Citera v Čechách“ roku 1987 v Chebu

-         „Citera, můj nástroj“ roku 1996 ve Frýdku-Místku

-         „Citera, můj nástroj“ roku 1997 v Havířově

-         „Citera v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“ roku 1997 v Praze na Hradčanech

-         Muzeum citer „Citerarium“ (stálá neveřejná expozice) roku 2000 až 2001 v Čeladné

Historický nástin vývoje citer

Citera má své kořeny, stejně jako mnoho jiných hudebních i dalších nástrojů ve východní Asii. Starověkým čínským citerovým nástrojem byl čchin. Hraje se na něj dodnes, tak jako i na obdobnou japonskou starověkou citeru koto (menší varianta se nazývá wagon). V Koreji se dodnes hraje zase na nástroje zvané džunadžan či kajagum. V Indii byl prapředkem citer nástroj zvaný vína. Cestu citer z Asie do Evropa dokumentuje turecko-kavkazská forma citery čatchan. Ale i v Africe existují obdobné typy citer, jako např. citera totombito v Kongu.

Prapředky citer ve starověké Evropě byly lyry a harfy. Ve starověku i ve středověku se pojmem citera rozuměl často jakýkoliv drnkací nástroj (psalterium, chrota, ala, loutna, theorba, kytara, cetara atp.). Například citera, zachycená graficky v knize J. A. Komenského „Orbis sensualium pictus“ vyhlíží jako menší loutna.

Ze zařazení citer v soustavě strunných nástrojů (chordofonů) vyplývá, že jde o nástroje  blízce příbuzné kytaře (což napovídá i sám název, který pochází z řeckého kithara, jež vzniklo z chaldejského slova kethar).

Uvádí se, že v Evropě se citera začala používat zhruba ve druhém století n.l. Ve 13. až 15. století se v evropském instrumentáři používaly různé formy citery zvané cetera, psalterium, české křídlo a podobně. Obdobnou formu má arabský kánún, perský santir či pozdější ruské gusle. Ve východní Evropě se rozšířily další podobné bezhmatníkové typy citer, zvané v Lotyšsku kunkles, v Litevsku kankles, v Estonsku kammel a ve Finsku kantele.

Ve střední a severozápadní Evropě se rozšířily spíše hmatníkové a kombinované typy citer (ale také ukrajinské bandury jsou citerové nástroje kombinovaného typu).

Představitelem hmatníkových citer je šajtholt, na který se hrávalo v Rakousku a Bavorsku. Šajtholt byl zachycen v knize Michaela Praetoria „Theatrum Instrumentorum“, vydané roku 1620. Vedle něj jsou zachyceny i různé cimbály, na které se však také drnkalo prsty jako na bezhmatníkové citery.

Ke kombinovaným typům citer (tj. s dvojím hracím polem) patří v Čechách a na Moravě kobza, v Holandsku balk, ve Švédsku hummel, v Dánsku langspil a v Norsku langleik (také již zmíněný šajtholt míval kombinované provedení). Tyto typy citer měly převážně podlouhlý hranolovitý trup, používaly obvykle dvě (nebo dvě zdvojené) hmatníkové struny laděné na jeden tón, hmatník byl diatónický s přibližně 14 pražci a doprovodné struny v počtu zhruba 3 až 8 byly laděny do základního akordu. Hrálo a hraje se na ně seříznutým brkem.

Kobza je v českých zemích nástrojem starodávným. Byl užíván v hudbě vážné, ale zachoval se jako nástroj lidový. První dochovaný záznam o kobze je ze 14. století a první její popis pochází od J. A. Komenského z roku 1964. Z roku 1970 pochází nákres kobzy od hraběte Jana Rudolfa Sporcka. Hmaty melodie se prováděly pomocí krátkého dřívka v levé ruce, na struny se trsalo seříznutým husím brkem. V Čechách se dochoval tento typ v řadě různých provedení.

Hráč na kobzu – „kobzáň“, tuška, tuš a akvarel na papíře, 1929

Jan Kobzáň (1901 – 1959)