Historie citery v Čechách, na Moravě a ve Slezsku1

Jan Folprecht

 

Úvod

Co se lidem dnes vybaví, když se řekne pojem citera? Řekl bych, že citeru dnes u nás zná jen málokdo a v tom případě ji obvykle připisují německému etniku. Pro většinu lidí pramení představa citery z nepochopitelného počtu strun a archaického tvaru, který působí dojmem starobylosti. Mnoho lidí o citeře nemá ani ponětí. Pro všechny tři skupiny lidí byla vytvořena stálá expozice citer na Masarykově náměstí 20 v Ostravě.

Účelem výstavy je připomenout tento v naší zemi zapomenutý nástroj a na pozadí historického vývoje citery ukázat bohatou tradici výroby i používání těchto nástrojů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Cílem je také upozornit na skutečnost, že hra na citeru v naší zemi dosud nevymizela a stále se rozvíjí.

Soubor vystavených exponátů byl sestaven ze sbírek Jana a Elišky Folprechtových. Mnoho zajímavých dokumentů z historie pražských citerových klubů poskytl známý místní citerista Jiří Moravec.

Kolik citer dnes ještě leží zapomenuto na našich půdách! Některé slouží také jako ozdoby na stěnách chalup nebo chatrčí. A přece to nebylo tak dávno, co se citera rozšířila stejně jako se dnes rozšířila kytara. Nicméně, jak rychle, ba až strmě, se rozšířila, tak rychle o ni upadl zájem. Citery lze stále nalézt na mnoha místech, ale širší povědomí o nich stále více mizí.

V Čechách je pěstování citery přirozenou a nepřetržitou záležitostí již od středověku. Její rozvoj a uplatnění se u nás, stejně jako v celé střední Evropě, projevilo zejména na konci 19. století. Tato stálá expozice svědčí o bohatém životě a společenském uplatnění citery v českých zemích. Ukazuje však také, jak se po rozpadu rakousko-uherské monarchie český národní odpor ke všemu, co zavánělo rakouskanismem (a citera jí skutečně byla), projevil i ve vztahu k citře. Odmítli jsme ji. České citerové kluby, kterých bylo dříve velmi mnoho, téměř zanikly. Pochopitelně se v pohraničí hrála i nadále. A tak se pro nás po roce 1945 stala, v té době celkem logicky, symbolem útrap spojených se sudetoněmeckou otázkou a následnými útrapami druhé světové války. Tento traumatický vztah vedl citeru v naší zemi téměř k úplnému zapomnění.

Nejen laická, ale i odborná veřejnost má od té doby mnoho mylných představ, bohužel posílených mnoha polopravdami a nepravdami v naší odborné literatuře. Zkrátka tento nástroj měl u nás větší dopad než jinde na národní a politický vývoj, který třel Evropou od konce 19. století do poloviny 20. století.

Hra na citeru však v naší zemi nevymizela. Dnes je v Čechách asi dvě stě lidí, kteří na citeru víceméně hrát umí. Tyto znalosti máme díky mimořádně obětavému výzkumnému úsilí, které v 90. letech 20. století podnikl Stanislav Kofroň z Příbrami, ředitel školy v důchodu a školní inspektor, a následně Doc. Ing. Jan Folprecht, CSc., autor monografie „Citara v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“ a mimo jiné i této výstavy. Nejstarší historii citery v českých zemích zkoumal a popsal Doc. Dr. Ludvík Kunz, CSc. (a jeho prameny jsou použity i v následujícím textu - viz ref.).

Z iniciativy Stanislava Kofroně uspořádalo Okresní kulturní středisko v Příbrami v roce 1985 setkání citeristů ČSSR. Do roku 1989 se toto setkání konalo v Příbrami pravidelně se stále rostoucí účastí. Dalších pět setkání se konalo pod vedením Jana Folprechta, který se jako předseda Pražského klubu citeristů (založen či obnoven v roce 1987) a později, od roku 1991, předseda Ostravského klubu citeristů Radegast, tohoto úkolu v nové politické situaci ujal.

Výroční 10. setkání (bohužel však poslední řádné) se konalo ve Frýdku Místku v roce 1994. V roce 1998 Folprechtovi uspořádali v Rožnově pod Radhoštěm „1. mezinárodní kongres citerů“, kterého se zúčastnilo 150 účastníků z 12 zemí světa. Během druhého ročníku ve Vídni (uspořádal ho v roce 2000 prof. H. Laister) se ukázalo, že naše činnost je vzorem pro mnoho evropských zemí, zejména východních. Začíná se ukazovat, že podobnou a donedávna skrytou tradici hry na citeru lze objevit nejen ve všech západoevropských zemích, ale i v Rusku, Bělorusku, na Ukrajině, v Polsku, Maďarsku, Slovinsku, pobaltských republikách atd.

V roce 2001 absolvoval Michal Müller z Varnsdorfu (žák prof. Hannelore Laister) vídeňskou konzervatoř a stal se prvním Čechem po zhruba sto letech, který se stal diplomovaným učitelem hry na citeru. Navíc, vzhledem k tomu, že prokazuje mimořádnou invenci ve hře na tento nástroj, stává se vyhledávaným interpretem a učitelem po celé Evropě. Vydal již své první, zcela samostatně složené a nahrané CD pod názvem Zim.503.

Výstavy, které předcházely výše zmíněné stálé expozici, byly všechny organizovány autorem tohoto článku a byly následující:

- "Citera v Čechách" v roce 1987 v Chebu

- "Citera, můj nástroj" v roce 1996 ve Frýdku-Místku

- "Cithera, můj nástroj" v roce 1997 v Havířově

- "Citera v Čechách, na Moravě a ve Slezsku" v roce 1997 v Praze na Hradčanech

- Muzeum citer "Citerarium" (stálá neveřejná expozice) od roku 2000 do roku 2001 v Čeladné

Historický přehled vývoje citery

Citera má své kořeny, stejně jako mnoho dalších hudebních a jiných nástrojů, ve východní Asii. Starověkým čínským nástrojem citery byl čchin. Hraje se na něj dodnes, stejně jako na podobnou starověkou japonskou citeru koto (menší verze se nazývá vůz). V Koreji se dodnes hrají na nástroje zvané džunaján nebo kajagum. V Indii byl předchůdcem citery nástroj zvaný vina. Cestu citery z Asie do Evropy dokumentuje turkicko-kavkazská forma citery, čačan. Podobné typy citery se ale vyskytují i ​​v Africe, například citera totombito v Kongu.

Předky citery ve starověké Evropě byly lyry a harfy. Ve starověku a ve středověku termín citera často označoval jakýkoli drnkací nástroj (psalterium, chrota, ala, loutna, theorba, kytara, cetara atd.). Například citera, graficky zobrazená v knize J. A. Komenského „Orbis sensualium pictus“, vypadá jako menší loutna.

Zařazení citery do soustavy strunných nástrojů (chordofonů) naznačuje, že se jedná o nástroj úzce příbuzný s kytarou (jak naznačuje i samotný název, který pochází z řeckého kithara, jež vzniklo z chaldejského slova kethar).

Říká se, že citera se v Evropě začala používat kolem druhého století n. l. Ve 13. až 15. století se v evropských nástrojích používaly různé formy citery, zvané cetera, psaltérium, české krytlo a podobně. Podobnou formu má i arabský qanun, perský santir a později ruské gusle. Další podobné bezpražcové typy citery se rozšířily ve východní Evropě, v Lotyšsku se jim říkalo kunklé, v Litvě kankle, v Estonsku kammel a ve Finsku kantele.

Ve střední a severozápadní Evropě se rozšířily hmatníkové a kombinované typy citer (ale ukrajinské bandury jsou také citerové nástroje kombinovaného typu).

Zástupcem hmatových citer je sajtholt, na který se hrálo v Rakousku a Bavorsku. Sajtholt byl popsán v knize Michaela Praetora „Theatrum Instrumentorum“, vydané v roce 1620. Kromě něj jsou popsány i různé cimbály, které se také drnkaly prsty podobně jako bezpražcové citery.

Mezi kombinované typy citer (tj. s dvojitým hracím polem) patří kobza v Čechách a na Moravě, balk v Nizozemsku, hummel ve Švédsku, langspil v Dánsku a langleik v Norsku (kombinovanou verzí býval i již zmíněný šajtholt). Tyto typy citer měly převážně protáhlé hranolové tělo, obvykle používaly dvě (nebo dvě zdvojené) struny hmatníku laděné na jeden tón, hmatník byl diatonický s přibližně 14 pražci a doprovodné struny, v počtu přibližně 3 až 8, byly laděny na základní akord. Hrály se a hrají se broušeným brkem.

Kobza je v českých zemích starobylý nástroj. Používala se v klasické hudbě, ale dochovala se i jako lidový nástroj. První dochovaný záznam o kobze pochází ze 14. století a její první popis pochází od J. A. Komenského z roku 1964. Kresba kobzy od hraběte Jana Rudolfa Šporka pochází z roku 1970. Melodie se hrála krátkou tyčkou v levé ruce a struny se brnkaly husím brkem. V Čechách se tento typ dochoval v řadě různých verzí.

 

Kobza – „kobzáň“, tuš, pero a akvarel na papíře, 1929

Jan Kobzan (1901 – 1959)

Kolem let 1650 až 1750 se hranolový tvar těla zkrátil a rozšířil esovitým vyboulením (proto se těmto citerám u nás říkalo „břišní citery“) a struny hmatníku se začaly ladit na dva tóny (ad). Vznikly drnkací citery, jejichž představiteli jsou již zmíněné středoevropské a severozápadoevropské citery. Typickým příkladem je tzv. uherská citera, která se vyrábí a používá dodnes. Ačkoli jsou její struny hmatníku laděny na jeden tón, hmatník má dvě diatonické stupnice, které se na chromatické stupnici vzájemně doplňují. Hraje se na ni jako na kobzu. Tyto citery se staví a používají také na jižním a jihovýchodním Slovensku. Z dochovaných starých výrobků byl jeden signován Ondrejem Jergem Simunkinem v roce 1800 (na výstavě jsou k vidění zcela podobné, ale současné nástroje).

Transformace na tzv. drnkací citeru začala nastávat koncem 18. století. V té době se začalo ustávat od používání trsátek a byla zavedena kovová opěrka palce ve tvaru prstence. Změna spočívala v tom, že se zvýšil počet doprovodných strun a struny hmatníku byly rozšířeny i o třetí strunu, G. Drnkací citery se vyráběly ve dvou různých formách, tzv. salcburském typu (starší) a mittenwaldském typu (mladší, tvarem připomínající kytaru).

Nejstarší dochovaná a datovaná drnkací citera pochází z roku 1773 a jejím autorem byl Anton Rehrer. Jedná se o typ salcburské citery. Poněkud jednodušší výrobek je známý z Mnichova. Pochází z roku 1800 a jeho výrobcem byl Franz Kren.

Přechod na drnkací styl hry byl postupný a klikatý, o čemž svědčí četné typy dochované v Muzeu české hudby v Praze. Často je obtížné určit, zda je citera drnkacího nebo beraného typu.

Nejstarší známé české drnkací citery jsou ty od Antonína Mitáše (Mitteise) z Litoměřic (žáka Stauffera ve Vídni) a Bernarda Berkmajera (Bernhardta Berkemeyera) z Jihlavy. Oba nástroje pocházejí z počátku 19. století.

Drnkací citery z počátku 19. století byly stále nástroji omezeného použití. Byly navrženy pro hru pouze ve třech tóninách, ladění doprovodných strun ještě nebylo systematické a každý hráč si je ladil podle vlastního uvážení. Takovou citeru hrál slavný vídeňský virtuos Johann Petzmayer (1803-1884). Od jeho doby se termín citera (bez přídavného jména) začal označovat výhradně drnkací strunný nástroj s dvojitým hracím polem (hmatník a volné struny), jehož struny jsou uspořádány rovnoběžně s plochým, esovitým tělesem (na rozdíl od harfy, která má struny kolmé k rezonanční desce). Ke hře se používají obě ruce.

Teprve když Nicolas Weigel (1811-1878) v roce 1838 zavedl chromatický hmatník (v té době se již používaly 4pražcové struny) a použil kvarto-kvintové ladění doprovodných strun v celém rozsahu 2 oktáv, byl učiněn rozhodující krok k zavedení standardního typu citery. Citera se stala nástrojem, na který se dalo hrát v jakékoli tónině. A protože Weigel zavedl také jednotnou notaci v houslovém a basovém klíči, umožnilo to na začátku druhé poloviny 19. století úžasně rychlé rozšíření a popularitu citery.

Anton Kiendl se stal světoznámým výrobcem takto laděných a navlékaných citer, když v roce 1843 založil ve Vídni továrnu na hudební nástroje. Takzvanou koncertní citeru poprvé vyrobil v Mnichově v roce 1862 Max Amberger (založen 1860).

Centry výroby citer byly Vídeň a Mnichov, neboť se zde brzy objevili i další významní výrobci citer – ve Vídni například Ignatz Johann Bucher (založen 1816), později například Michael Nový (později Franz Nový), Ludwig Reisinger (založen 1887), Karl Kiendl, bratři Kirchnerovi (založen 1871), Karl Kirchner (založen 1891). V Mnichově mezi staré výrobce patřili Ignaz Simon, Georg Tiefenbrunner (založen 1842) – výrobce první altové citery, Johann Haslwanter (založen 1852) – Simonův švagr. Jejich neméně významnými nástupci byli Xaver Thumhardt, Igatz Roider (založen 1809), August Keller (založen 1892) a Hermann Hauser (založen 1908) – dříve Amberger.

Dílny na citery vznikaly i v dalších rakouských a německých městech. Z Mittenwaldu byli známí například Neuner a Hornsteiner (založeni 1750) a A. Baader (založen 1970). Slavným výrobcem v Grazu byl Johann Jobst (založen 1882), který jako první zavedl rezonanční otvor v hlavě, v Pasově to byli Georg Heidegger a Johann Hornsteiner (založeni 1848), v Linci Eduard Heidegger (založen 1870) – velkovýrobce citer Huberova systému, v Řezně Xaver Kerschensteiner (založen 1832), ve Stuttgartu Robert Barth, ve Steyeru Engelbert Kaltenbacher, v Norimberku bratři Gunzelmannovi (založeni 1840) – výrobci citer s kovovým rámem.

Dílny pro výrobce citer dnešního standardního typu se přirozeně objevily v Čechách, Durynsku a Sasku na začátku druhé poloviny 19. století. Jednou z nejdůležitějších oblastí pro výrobu citer bylo jižní podhůří Krušných hor. Je to oblast s velkou tradicí výroby hudebních nástrojů. Hlavním centrem na německé straně Krušných hor byl a stále je Markneukirchen. Výrobky mistrů, jako byl Adolf Meinel (založen 1861) - dnes Adolf Meinel ml. s dcerou Ulrikou nebo Oskar Voigt (založen 1865) - později Kurt a Günter Voigtovi, jsou považováni za jedny z nejlepších. Z mnoha dalších lze jmenovat alespoň Emila Schustera (založen 1865) - později Wilhelma O. Schustera, Ernesta R. Gliera a současného pokračovatele tradice Horsta Wünscheho.

V současné době je nejprogresivnějším výrobcem Ernst Volkman (rodák z Luh), který v Ingolstadtu zavedl výrobu velmi vyhledávaných citer, jejichž tělo vychází z tvaru středověkého psalteria, tedy tzv. psaltérních citer.

Je také nutné zmínit tzv. bezpražcové citery, které se později, právě na základě obliby standardních citer, také vyvinuly do mnoha variant (tzv. akordové citery). Akordové citery jsou sice melodickým nástrojem, ale nejsou příliš funkční. Nemožnost modulace tónů a volby jakékoli tóniny je předurčuje k používání mladými lidmi. Na okraji zájmu zůstávaly také pražcové smyčcové citery, jejichž návrh je připisován Johannu Petzmayerovi (nar. 1823 – tzv. srdcový typ).

Výroba citer v Čechách

O počátcích výroby citer v Čechách nemáme spolehlivé doklady. Je však pravděpodobné, že i různé typy citer, které se používaly v našich zemích, měly své výrobce zde. Nepřímým důvodem pro takový předpoklad je historický fakt, že země Koruny české přitahovaly od dob posledních Přemyslovců řadu vynikajících řemeslníků. Bohatství Čech, jejich významné postavení v Evropě a skutečnost, že Praha byla sídlem říše i v dobách Lucemburků a prvních Habsburků, to jsou přirozené důvody pro rozvoj nejen interpretačního, ale i instrumentálního hudebního umění.

Konkrétním dokladem o podobě středověkých citer používaných u nás je například list č. 18 v pasionáři abatyše Kunhuty z roku 1320, který zobrazuje formy harfy, českého křídla, houslí a cetery. Typ citery není jen centrem té doby, ale i české křídlo (v tehdejší Evropě známé pod názvem ala bohemica).

Pečlivý historik Zikmund Winter dokládá jména některých citeristů z 15. století v Praze, a to Václava Motýla na Starém Městě pražském (v roce 1456), dalšího přímo na Staroměstském náměstí (v roce 1463) a konečně citeristu Mikuláše na Novém Městě pražském (v roce 1478).

Z přelomu 18. a 19. století jsou svými citerovými výrobky známí již zmíněný Antonín Mitteis v Litoměřicích a Bernhard Berkemeger v Jihlavě (výrobce klavírů a všech strunných nástrojů). V jedné soukromé sbírce je dochována citera neznámého českého výrobce, datovaná 4. květnem 1804. Je bohatě řezbaná. Ve druhé polovině 19. století byl v Litoměřicích známý výrobce houslí a citer Josef Rudolf Lenhardt. Významným výrobcem v Mariánských Lázních byl Hans Haubner. Vyráběl velmi kvalitní harfové citery specifického tvaru a provedení, které však nenašly nástupce.

Nejvýznamnější oblastí výroby citer u nás však byla oblast české strany jižního podhůří Krušných hor, zejména města Luby, Plesná a Kraslice. Tato města byla již před sto lety známá svou tradiční výrobou strunných a dechových nástrojů.

Výrobu citer v Lublinské oblasti nelze oddělit od výroby ostatních nástrojů. Lublin je známý především výrobou houslí. Předpokládá se, že první výrobci hudebních nástrojů se zde usadili ve druhé polovině 16. století. Nejstarším dochovaným nástrojem lublinské provenience je viola od Johanna Adama Pöpela z roku 1664. V 18. století je doložen houslař Eliáš Placht (narozen kolem roku 1690), který je považován za zakladatele houslařské dynastie Plachtů. Zasloužili se o trvalý moderní rozvoj houslařské výroby v Lublinu. Dalšími významnými houslařskými rodinami byly rodiny Sandnerů, Hoyerů a Schusterů (všechna tato jména se objevují i ​​jako výrobci citer).

Až do konce 18. století byla dělba práce při výrobě strunných nástrojů téměř neznámá a mistři své nástroje vyráběli kompletně. Na začátku 19. století měl lubský cech houslařů kolem 55 mistrů. V polovině 19. století však v důsledku poptávky nabyla výroba hudebních nástrojů v Lubech průmyslového charakteru. Specializace a dělba práce vytvořily řadu samostatných profesí. To vedlo ke vzniku větších dílen s úzce specializovaným výrobním programem. Větší výrobci si zařizovali výrobu od malých subdodavatelů. Roční produkce houslí, violoncell a kontrabasů v Lubském regionu byla na tehdejší dobu obrovská a činila přibližně 100 až 150 tisíc kusů. Rozsah výroby převyšoval německá centra Mittenwald a Markneukirchen, ale posun ke kvantitě znamenal ústup od kvality.

Citery se v Lublinské oblasti údajně začaly vyrábět kolem roku 1840. Prvními doloženými výrobci však byli houslaři Anton Schäffer (narozen 1834, vyučil se ve Znojmě, zemřel 1896) a Martin Stingl (vyučil se ve Vídni, vyráběl se v letech 1860-1890).

Kolem roku 1870 se v Lublinské oblasti vyrábělo přibližně 100 citer týdně, tj. 5 000 ročně. V roce 1897 je uváděna výroba přibližně 7 000 citer ročně (spol uvádí 14 výrobců citer). Asi nejspolehlivější údaj je z roku 1905, kdy je doložena roční produkce 3 000 citer. Pro srovnání uveďme, že v té době činila roční produkce kytar v Lublinské oblasti 2 000 a mandolín 1 000 kusů. V seznamech pro tuto dobu je uvedeno 12 mistrů výrobců citer, 12 pomocníků a 1 učeň (tito výrobci byli: Josef Deistler, Josef Fuchs, Josef Goth, Josef Habermann, Johann Hannabach, synové J. F. Hoyera, Richard Künzl, Karel Loos, Anton Petzl, Johann Raab, Franz Siebenhünner a Hermann Trapp). Vzhledem k uvedené výrobní metodě se však na uvedených výrobních číslech ve větší či menší míře podílela většina řemeslníků pracujících při výrobě hudebních nástrojů.

Anton Bräuer se stal nejvýznamnějším výrobcem citer nejen v Lubech, ale v celých Čechách. Jeho nástroje se svou kvalitou zpracování a zvukem řadí k nástrojům od nejznámějších výrobců. Dílnu založil v roce 1896 a kolem roku 1920 jeho továrna zaměstnávala až 30 dělníků. Byla to nejen nejlepší, ale i největší specializovaná výroba citer. Ve 20. letech 20. století tato firma nabízela 9 modelů ve 46 provedeních (od levného typu Euphonia až po špičkové typy Perfekta – harfové koncertní citery se zkříženými strunami pro kontrabas).

Dalšími známými výrobci citer v Lubech byli Johann a Václav Hannabachovi (založeni 1872), Adolf Osmanek – strunář (založen 1850), František Boček (první český výrobce a obchodník s houslemi v Lubech), Josef, Rudolf a František Siebenhünnerovi (založeni 1892) – známí pro typ Triumph s dvojitým rezonančním dnem, Hermann Trapp (založen 1878), Vincenc Müller (založen 1873) – známí pro typ Apollo s dvojitým rezonančním dnem.

Ještě v roce 1924 byli v Lubech uvedeni tito výrobci citer: Anton Bräuer, Václav Hannabach, Franz Hirsch (založen 1911), Josef Siebenhünner, Hugo Wettinger (založen 1911), Johan Ludwig Buchner (založen 1890-30 dělníků) a Hermann Trapp (60-80 dělníků).

Výrobce z Kraslic zastupují zejména Anton Hüller, Wilhem Riedl, Josef Seidl (založen 1856), Josef Michl a Adolf Vogl (založen 1883).

Výrobce z Plesné zastupují: Adolf Barth, Reinhold Geipel (založen 1863) – později se synové Reinholda Geipela stali známými jako typ Sonora, Karl Stübiger (založen 1892), Adolf Paesold (později Flügelnell) atd. Specifickým výrobcem citer byl Jan Haubner v Mariánských Lázních. Jeho nástroje měly složitý tvar těla.

Mimo Krušné hory byla výroba citer významná v Praze. Jednalo se zejména o výrobce: Josef Wolf (první a nejstarší továrna na hudební nástroje s parní pilou – založena roku 1821), bratři Šámalovi (později Karel Šámal – založen roku 1835) – v Praze byla zastoupena vídeňská firma bratří Kirchnerů, Karel Votava, František Meyer, Václav Langmajer (založen roku 1899), Josef Vojta a Jiří Hradecký (založen roku 1901). V Děčíně to byli například továrníci František Breite a Leo Schmidt.

Jak již bylo zmíněno, citery často vyráběli a prodávali mnozí houslaři. Z oblastí mimo Krušné hory to byl zejména případ Františka Ladislava Prokopa (1843-1913), který pocházel ze staré houslařské rodiny v Chrudimi. Jeho česká dílna na hudební nástroje byla založena v roce 1820. FL Prokop dodával širokou škálu typů citer. Kolem přelomu století dodával i špičkové harfové citery s kytarovým tělem a struníkem – typ Arion. Výrobky firmy Prokop jsou u nás nejpočetnější, spolu s citerami firmy Bräuer.

Dalšími známými dodavateli citer mezi houslaři byli Josef Kliment (1830-1914) v Brně, Ferdinand Lantner (1833-1906) – založen v roce 1862 a jeho syn Bohuslav (1862-1917) v Praze, 47-1931 Benjamin Patočka (1864-1931) v Jičíně, Bo4818948 Bohuslav, Jičín (zal. v roce 1818). v Praze na Smíchově (vyučil se ve Vídni u Václava Fischera, působil nejprve u Františka Hovorky ve Vídni, poté u bratra v Lubech a osamostatnil se v roce 1905), Aloise Bittnera (1880-1950) na Kladně (osamostatnil se v roce 1909, dříve působil u Jindřicha Zazvonila), Jiřího Krywalského v Cěšíně a dalších.

Obliba citer byla tak velká, že poptávku po nich bylo možné uspokojit pouze s pomocí mnoha anonymních výrobců těl. Známí výrobci (často ani nevyrábějící citery) a dodavatelé hudebních nástrojů si proto jejich typy objednávali u subdodavatelů a kvalitu zpracování pak garantovali svou firemní značkou. To je v Lublinské oblasti velmi častý případ, například Jan Bašta, bratři Plachtovci atd. V Kraslicích to byli například Wilhelm Riedl, Emanuel Hüller, Josef Michl a syn atd. V Plesné Karl Stübiger nebo Richard Schuster, v Oloví například firma Richard Gareis a v Krajkové Anton Schrotter. V Brně zaměstnávala známá firma Josef Lídl kolem dvou výrobců citer (nebo mistrů houslařů) z Lublinské oblasti a v Plzni byl významným dodavatelem citer Stanislav Brázda (založen v roce 1906).

Kromě toho existovala řada domácích výrobců, kteří své výrobky prodávali buď přímo zákazníkům, nebo prostřednictvím podomních prodejců, tj. překupníků. Vzhledem k masové výrobě hudebních nástrojů, jaká se praktikovala v Lublinské oblasti, není divu, že se jednalo o častý případ. Výroba citer byla také běžnou formou příjmu v zimě v odlehlých horských oblastech. Dotyčné citery samozřejmě nemají ani firemní štítek, ani značku výrobce a jejich kvalita je velmi proměnlivá (kvalita materiálu).

Pokud vyjdeme z uvedených výrobních čísel a vezmeme v úvahu dobu výroby jednotlivých firem, můžeme velmi střízlivě odhadnout počet citer vyrobených u nás na 150 až 250 tisíc kusů. Výsledky statistického šetření vzorku 200 citer ukazují, jak rozšířený je každý typ u nás. 90 % dochovaných citer v Československu je standardního typu a dalších 10 % tvoří tzv. akordové citery (ty se v Čechách vyráběly jen v omezené míře). Ze standardních citer je 40 % značeno domácími výrobci nebo distributory a 45 % je neoznačeno (lze je většinou považovat za tuzemský původ). Zbývajících 15 % tvoří výrobky zahraničních firem, převážně od rakouských mistrů Kiendla, Heideggera, Kirchnera a Jobsta.

Hra na citeru v Čechách

První písemná zmínka o hře na citeru (v širším slova smyslu) pochází z 12. století (Vincent). Počínaje druhou polovinou 14. století existuje ve staré české literatuře četná zmínka o hře na citeru (kobzu). Záznamy ze 16. století ukazují, že kobzy (nebo kobozy) byly lidové nástroje. Až do 18. století se hra na citeru praktikovala převážně v horských a podhorských oblastech. Tam její charakter nejlépe vyhovoval hudebnímu využití obyvatel těchto odlehlých a řídce osídlených oblastí.

Jedním z českých citeristů minulého století byl František Dvořák (1814-1894), otec skladatele Antonína Dvořáka. Je známo, že kvůli citě zanedbal své řemeslo. Chodíval se svou citerou do hospod na Kladensku a také učil hru na citeru. Citera byla rodinným nástrojem Dvořákových – hráli na ni i další členové.

Karel Cibula (1865-1926) se zasloužil zejména o rozvoj české citerové hudby. Oba bratři se stali zakladateli české citerové hudby. Pocházeli z hornické rodiny z Buštěhradu. Byl to snad vliv Františka Dvořáka, který je v dětství natolik okouzlil svou hrou, že hře na citeru zasvětili celý svůj život. Karel Cibula absolvoval Český polytechnický institut a poté pracoval jako inženýr na pražském magistrátu. František Cibula absolvoval Pražský učitelský ústav a jako učitel, později ředitel, působil v několika školách na Kladensku (Dřínov, Mšecké Žehrovice, Stochov, Řevničov, Srby). Spolu s dalšími, samostatně i společně s ostatními, založili několik českých citerových škol, složili mnoho skladeb pro citeru a vydali ještě více transkripcí.

Koncem druhé poloviny 19. století se pěstování hry na citeru začalo spojovat s klubovými společenskými aktivitami. Vzhledem k tomu, že rozmach citerové hudby spadá do období otřesů české společnosti v boji za národní nezávislost, není divu, že stejně jako vznikaly citerové kluby například ve Vídni, začaly vznikat i v Čechách a zejména v Praze. České citerové kluby byly projevem národního uvědomění a národních tradic.

První český citerový klub byl založen v Praze v roce 1875. Po roce 1886 začaly kluby vznikat ve všech okrajových městech (dnes okresech) Prahy a v mnoha dalších českých městech. Svědčí o tom následující neúplný přehled:

První pražský citerový klub – založený v roce 1875

Hudební spolek citerů v Jindř. Hradci – 1878

Citerový klub v Praze – Holešovicích – 1886

Citerový klub na Smíchově – 1888

První citerový klub v Karlíně (později Citerový a tamburínský klub v Praze) – 1889

Citer Club v Král. Vinohrady – 1889

Citerový klub ve Vršovicích – 1891

Klub českých citeristů v Praze VII – 1891

První citerový klub na Žižkově – 1893

První citerový klub v Plzni – 1894

První citerový klub ve Slaném – 1894

První citerový klub v Novém Strašecí – 1894

Cither Club v Kladně – 1896

Citerový klub v Turnově – 1896

Vzdělávací klub citeristů v Brně – 1899-1903

Klub citery a mandolíny v Praze-Libni – 1902

Klub citer a mandolíny Praha-Letná – 1903

Citerový klub v Mladé Boleslavi – 1903

1. klub českých citeristů a mandolíňanů v Brně – 1907

Klubový život probíhal v pronajatých restauračních sálech na pravidelných schůzkách. V klubech se systematicky konaly kurzy a pěstovalo se společné hraní. Pořádala se řada představení, k nimž byly vydávány tištěné programy. Na koncertech a večírcích se hrála klasická hudba a upravené lidové písně, s oblibou se hrály populární operní a operetní skladby současných českých i zahraničních skladatelů. V programech téměř nikdy nechyběly skladby Karla nebo Františka Cibuly. Oba byli natolik uznávaní, že jim téměř každý český citerový klub udělil čestné uznání.

Statistický vývoj struktury koncertního repertoáru pražských citerových klubů na počátku 20. století

V roce 1891 začal v Praze vycházet odborný časopis „Český citerista“. Byl orgánem všech českých citerových klubů a vycházel měsíčně. Od roku 1894 se nazýval „Časopis českých citeristů“ a od roku 1908 „Věstník českých citeristů“. Jeho vydávání skončilo na začátku první světové války a po válce nebylo jeho vydávání obnoveno.

Z následovníků bratří Cibulových bychom měli jmenovat alespoň skladatele Josefa Formánka (1844 až 1926), Josefa Nováka, Eduarda Pavela (1856-1909) a zejména předčasně zesnulého Jana Bernhardta (1869-1914). V Krušných horách působili před válkou skladatelé Julius Neukirchner a Eduard Süss. I dnes se u nás nacházejí skladatelé, kteří píší pro citeru (např. František Malíř a Michal Müller). To je ale již současnost, o které se píše v úvodu tohoto textu.

 

Z výstavy "Citera v Čechách, na Moravě a ve Slezsku" v muzeu CITERÁRIUM
(Masarykovo náměstí 20, Ostrava 1), foto D. Ramík

Literatura:

Brandlmeier Josef: Handbuch der Zither I., II., München 1963, 1979.

Boháč Jaromír: Z dějin výroby hudebních nástrojů na Lubsku, 1982.

Pilař Vladimír, Šrámek František: Umění houslařů, Panton 1986.

Angl Rafael: Öesterreichs Cremona

Industrie Compas: Finanzielles Jahrbuch, 1924, Vídeň

Kunz Ludvík: Dvě historické vrstvy pražcových citer, sborník II. setkání citeristů, Příbram 1986         

Buchner Alexandr: Hudební nástroje národů, Artia 1969

Kunz Ludvík: Kobza – příspěvek k výzkumu lidových hudebních nástrojů, zvl. otisk z časopisu Československá etnografie I., 1953

Kunz Ludvík: Die Volksmusikinstrumente der Tschechoslowakei, Teil I., Handbuch der

Europäischen Volksmusikinstrumente, Lipsko 1974

Elschek Oskár: Die Volksmusikinstrumente der Tschechoslowakei, Teil II., Handbuch der Eurpäischen Volksmusikinstrumente, Lipsko 1974

Květ j. M.: Mládí Antonína Dvořáka, Světový literární klub v Praze, 1943

Wit Paul: Weltadressbuch gesamten Musikinstrumenten – Industrie, Lipsko 1897, 1925/6

Nejedlý Zdeněk: Dějiny předhusitského zpěvu v Čechách, Praha 1904

Folprecht Jan: Několik rad začínajících citeristů, OKS Příbram, 1987, resp. Ostrava 2002.

Folprecht Jan: Citera v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – Citera in Böhmen, Mähren und Schlezien, Praha 1995.